Bláto již vytvarovalo směr,
odkud jsme přišli, ruce rozechvělý,
bez rozmyslu se živit nesvedli,
jako nemoc ze strachu promněn.
Zapadáme prachem lživých her,
laciné návyky hoří jako v ohni,
jen v poutech žadonit by jsme mohli,
uzavřením do svých stěn.
Čekání na změny v příchodu,
blouděním v bažině marnosti,
bez masky v srdci s bolestí,
křičet už nebudu.
O(d)pustit a jít dál...
Kdo by sám v dešti stál?
Zase krásná! :)