Pořád křičí prázdná slova,
vtesána z rubu tváře, cizí scéna,
co nenajdeš v sobě, pokryje pustá krajina,
tajně utíká a pořád se vrací znova.
Na kompostu vlastního svědomí,
co se dá ještě čekat,
uctívání bez důvodu vytváří,
posvátnost vilných prasat.
Naleštěné poháry plné chamtivosti,
jako dno v myšlenkách zoufalce,
jednoduše si odešli po předchozí pitce,
uprostřed dne pošetilostí.
Ahoj, dlouho jsem byla mimo (sebe), a koukám, že se nic nezměnilo, že Ti to furt píše :)