Už jsem to i zažil,
vnitřní pnutí kolébané tichem,
noc škádlení s rozpustilým dechem,
jsou rozkvetlé pocity,se kterými nehnem.
Není hodno úroků bez náhrady,
hrající skříňky vytloukané slovy,
proč být jiný než ten druhý,
přínosem košatosti z čerstvé zahrady.
Vybarvené tu černobíle hledí,
místo směru zahadná znamení,
věci se v jádru už nemění,
jen rozházeně tu v tichosti sedí.
Ta mi básní z duše! "věci se v jádru už nemění", přesně! :)