Jako proudy vleklé prázdnoty,
sbalené stává se nepotřebným,
v příběhu není nikdo vyjímečný,
ze starých hodin tluče strach samoty.
Znamení vyškrábané pod kuži stromů,
slzy v očích zaslepují odpuštění,
odlesku chamtivého studu zavržení,
co bolesti a šrámů nese komu.
Pod tíhou zloby, pořád tam visí,
protože přišel na řadu první,
oči vtesány bolesti smrti,
proč pokora mysli druhé tak tíží.
Deset hvězd!! Proč j jich tu jen 5?! Je moc krásná, dík za ni. :)