Sami v tom němém pláči,
na pokraji moře slz,
dálky pozorně přijímat skrz,
rozhoupanost co nás tlačí.
Tou nevyrovnaností bez vzteku,
oči jako schovky všech zbytečností,
krása za zdmi v našeptávání,
jako pomoc při ranním vnímaní ničeho.
Útěky do polí, vyšumělých přízraků,
všechny cesty jsou sítí někoho,
stopy vedou okolo,
do příboje mraků.
Dobry clanek, mrkni na muj web