Je čas,
vytržením se zastavit,
rozpálené zvony slunce,
bušící do zmatku vymyšleného konce
nenenechají tě odprosit.
Zastav,
perly kutálející se z dlaní,
utěkem z prázdnoty rozestlané noci,
v hudbě přeskakující pozornosti,
před vchodem zmrzlého stání.
Nenasytně,
z plechu otevřené štěstí,
polospánkem rozostřenost se tyčí,
nazdobeně přeplácáním křičí
do tmy,která tě opouští.