Pochopením a odepřením své normálnosti v poledne,
nalajnované cesty, jenž toulavá zrnka písku kříží,
pod obalem z výprodeje, naděje pramen pryští,
podsvícením barev štěstí však nezbledne.
Tak jako jindy z výkřiku tance,
ve směru udávaným rychlostí střelce,
z výsluní posbírat věnce,
co svou mohutností pozbyly konce.
Radostí mince, bez rubu a líce,
úpřímně mrazící kámen v ruce,
rozhozené ve střepu pohledu starce,
jednou možností, jak vylézt z klece.
Hmm, pěkná... Snad vylezeš, nebo ještě líp - nenecháš se zavřít ;-)