V padajícím lesku deště jsem se ztratil,
pláč strnul ve schránce spouštějící iluze,
povalující se zmačkané prosby tváří se drze,
a květům krásy rozšlapaným, plošně sílu vrátil.
Ohnuté, jak větví ke kořenům spěchá,
koláč zapomnění ze strachu snídal,
v potěšení zakázané ze rtů získal,
aby pochopil kdo koho trestá.
Snad symboly vyškrábané v duši,
to malé nic co v plísni se schová,
nadávky s hrdostí spolyká,
spřízněností mlhy radost vytuší.
Zajímavé, podzimní, ale přece pro mě zní nějak nadějně :) Moc pěkná.