Maloval jsem po skle
obrazy bez peří,
myslel jsem na tebe,
v místnosti zamčených dveří.
Tak jako čistota oplachuje břehy,
do hloubky šlápoty, v černé se topí,
dlaně sevřené, v potu zbytek něhy,
která vznesla se z radosti tvojí.
Světlo prosáklo korunami,
slova ukryla se pod spadané listí,
rozhoupaně se tváří na dny příští,
v pestrosti smyslů mezi námi.
Páni...je taková melancholická...krásná. Rozhodně se mi moc líbí. Něco mi připomněla, jenom...nevím přesně co. Něco dávno ztraceného? Uhm, asi už píšu nesmysly :)