Ta nekonečná záře,řikejme ji štěstí,
příchází v neustálém klidu,
a její linky probarvují nudu,
do soutoku klidu početí.
Tony lehkého poznání,hrají vyzrálostí,
mokré listky klaní se slunci,
a zvony přestají tlouci,
do vykreslených snů podrobností.
Ve zpěvu ptačím ,hrdostí po dlažbě kráčím,
vznešeně nesoucí se pokřiky z místního hostince,
rozplétají bizardní spletence,
v ohnivém pokušení ,do ticha se tlačím.