Procházením siluety poznání,
v plodech stromů zralého,
okamžiky roztržitosti směšného,
skryté v dopisech vyznání.
Výkřiky pamětí síly borovic,
přes konce možností se hnal,
jak pestře pozřel v srdci žal,
ve snaze útěku svítil už jen měsíc sám.
Nerozum přináší opilost mladému,
možnostmi rozehřátého večera,
jen nakrátko v pohledu prolétla,
z náruče růží, jenž přinesla jemu.
Hovoří Brunno Rzezicha :
" Víte, co růže jest z Jericha " ?
... " Ze Schweika máš to ! duše pustá "!
( mužovi někdo zacpává ústa )...
... " tak neslušná věc se neříká " !