Pod knoflíky stydlivost stéká,
ve vůni prostěradla, jak zaschlá láska,
odpovědi mezi stromy vyšeptává,
přes oči rozžvýkaná páska.
Rozorané myšlenky v poli nevědomí,
svíjí hrdost na smetišti poznatků,
blížící se znamení vytesaných do náhrobků,
z návalu řevu utéct neumí.
Nad propastí z nudy zívne,
v rukou svírá pocit žízně.
Hodně intenzivní a upřímné myšlenky by měly formovat naši budoucnost. Kéžby byly vždy jen sladké a bezbolestné.