Šepotem zlověstného snění,
na polích mlha bledá,
třepající se ruka dosedá,
nakrmit pocit ukřivdění.
Praskající nenávist běžícího zdolá,
nápory ve zmatku co přemáhá,
světlem duši do potoka láká,
a chraptivostí do noci volá.
Neprávem odhozen ostych předsudků,
matoucí mysl povyražení,
dva klacky, co pod nohy se zkříží,
uzamčením v paláci předků.
" Dostal jsem náhle strach !
... pak přijde velký krach,
až skončí rozpínání vesmíru " !
" ten chlap toho zas vypil přes míru ,
klid musí být opět navozen !
..... professor fyziky vyhozen !
" to pomyšlení snést nemohu " !
... muž dívá se na zlověstnou oblohu ...