Už nechceš více štěkat,
bolestí co provází zmatek,
do zkratek přesypaný dotek,
nechá tě mezi kameny vyplakat.
Na křídlech bolesti z mládí,
nevyřešené potoky slz,
cesty ve tváři se zkrátí,
do hloubky, co projel nůž.
V barvě listí tvůj smích si hrál,
noční motýl vzdychal sám,
spalující myšlenky se mění v prach,
v tobě ten smutek žije dál.
Nádherná. Dokonce se mi líbí víc jak tak minulá. Je jako nějaká smutná vzpomínka. Krásná...pět hvězd :-)