Jak by mohla uvěřit,
když dotek rozpustil se na rtech,
slovem noci počmáraný vzdech,
nemohla se už více vycenit.
Do ticha obyčejné samoty,
vůní trávy,štěstím z podkovy,
členitě nabývající představy,
ustanou ,až na prahu pokory.
Ráno citrusově rozvoněné nálady,
příběh stoleté řeči,
na patře z vína lesní jahody,
v odpuštění před tebou klečí.
Tvůj obraz rozmazaností slzavý,
zavan sluncem barvy odráží,
změněny jsou pocity váhavý,
do duše se štěstí proráží.
Ta je pěkná! Ani nemůžu napsat, co se mi líbí nejvíc...asi všechno :-)