Myšlenky zvolna plynou,tvář ji změní v jinou...

Prosinec 2010

Strach

26. prosince 2010 v 8:56 | mojda
Šepotem zlověstného snění,
na polích mlha bledá,
třepající se ruka dosedá,
nakrmit pocit ukřivdění.

Praskající nenávist běžícího zdolá,
nápory ve zmatku co přemáhá,
světlem duši do potoka láká,
a chraptivostí do noci volá.

Neprávem odhozen ostych předsudků,
matoucí mysl povyražení,
dva klacky, co pod nohy se  zkříží,
uzamčením v paláci předků.

Vánoční

23. prosince 2010 v 14:58 | mojda
Rozehřáté nálady v pokoře voní,
ve větvých rozpraskané zimní tváře,
duše lehkého v poznání káže,
v krocích zvony se zrodí.

Odpuštění do přicházejícího snění,
rozzářené v očích prosí,
dobrota, na milodary sněží,
pošetilost se právem nosí.

V dřevěné zrodí se ten pravý,
v radosti odpuštění pýchy,
zapřít v jednom všechny hříchy,
očekávaje v příchodu život nový.

Zamrzlá

21. prosince 2010 v 21:44 | mojda
Ledové zrcadlo vodním se uzavře,
nastačíš se nadechnout a usmát se,
za kruhy na druhé straně,
smyje se vina z tvé tváře.

Posedlostí písek rozpálí kameny,
ve zbytcích utajené skládačky,
v prstech sevřené dohady,
propletou se do zběsilé podoby.

Unavená jsou slova výtky,
nasáklé představy v oparu ztratí,
něco co na někom vadí,
a nedájí si šáhnout na své modlitby.

Duše

13. prosince 2010 v 23:39 | mojda
Jak by mohla uvěřit,
když dotek rozpustil se na rtech,
slovem noci počmáraný vzdech,
nemohla se už více vycenit.

Do ticha obyčejné samoty,
vůní trávy,štěstím z podkovy,
členitě nabývající představy,
ustanou ,až na prahu pokory.

Ráno citrusově rozvoněné nálady,
příběh stoleté řeči,
na patře z vína lesní jahody,
v odpuštění před tebou klečí.

Tvůj obraz rozmazaností slzavý,
zavan sluncem barvy odráží,
změněny jsou pocity váhavý,
do duše se štěstí proráží.

Křídla...

6. prosince 2010 v 18:23
Už nechceš více štěkat,
bolestí co provází zmatek,
do zkratek přesypaný dotek,
nechá tě mezi kameny vyplakat.

Na křídlech bolesti z mládí,
nevyřešené potoky slz,
cesty ve tváři se zkrátí,
do hloubky, co projel nůž.

V barvě listí tvůj smích si hrál,
noční motýl vzdychal sám,
spalující myšlenky se mění v prach,
v tobě ten smutek žije dál.

Dvojí...

4. prosince 2010 v 21:51 | mojda
Její slova jsou jinovatkou, co zebe,
a přeci skromnost vyjádřená tancem,
ve chvíli překvapení se vplíží zadem,
co vykřičela do noci pro tebe.

Jako dva kousky v celofánu zabalený,
svíce v horkosti  přáním hoří,
do možností z bláta tvoří,
něžnosti v sobě propletený.