Zášť stéká do číší skleněných,
obrysy vypovězené hádky,
jako v pískovišti rozházené zmatky,
v ranním oparu barev petrolejových.
Konejší smích ve vodě zapomnění,
dvojí tvář ,ve které se pyšní,
chvíle co životem pozvolna hoří,
uprostřed zahrad, co rodí stěží.
Cesty rozmanivého půvabu,
v tunelech věčného snění,
co se smylo, už dávno není,
vyryto zůstane do paměti druhých.
Přijde mi smutná. Rozhodně je ale nádherná. Úžasná... a nevím co říct. Ta poslední sloka se mi asi líbí nejvíc. Je taková...melancholicko smutná, jestli to tak lze říct :)