Střepy z nepochopené maličkosti,
myšlenky hloupé vykloubí,
dotek hrdelních nadávek z kostí,
v bludišti neznámém zabloudí.
Nevyrovnanost bloudí korunami stromů,
rozevláté pocity po zemi se válí,
jsme nuceni čelit tomu,
že květy rozšlapali, za to, že mlčí.
Nevyrovnané jsou hrátky v pasti,
mohu odpustit, ale nechci už vrátit,
pozvolna utlučen jeho slovy,
nad ortelem vymyšlené pravdy.
Jeho zlost studí na vrubu mince,
zaslepen svou pýchou,
vykresluje zášti,
aby zakryl svůj vztek před sama sebou.
začíná to jako pěkná listopadová depresivní mlha, ale asi je v tom něco víc.... výborně graduje