Přiznání...
1. srpna 2010 v 20:48 | mojdaStromoví z listí se do noci vyšeptá,
tak jako ty tváře se potkaly v neznámém ostychu,
utrácení možností z laciného přepychu,
ve skryté možnosti, co se neptá.
Ticho se v roztouženém dechu zalyká,
za nehty schované starosti,
jak lehký průvan skryté zlosti,
do hodin pozpátku se zase vtiká.
Představy slzavé v odpuštění deště,
kolejnice duní prázdnotou konce,
v posedlosti rozehraného propletence,
před přiznáním uteče po nové cestě.
Komentáře
Proč mi to připadá takové smutné, rezignující na něco, co přesně nedokážu vyjádřit? Je nádherná, ale taková...možná by se hodilo slovo melancholická. Líbí se mi, jako vždy. Řekla bych, že tvé básně mají hloubku a tu fascinující vlastnost probouzet v lidech fantazii :) A to se mi líbí.
Tak ta mě dostala (kam?...Na kolena?) Prožitá, zas ty Tvoje krásný obrazy... Za 5, sedněte si!
Mě se moc líbí hlavně ta poslední sloka, to je ze života - řekla bych snad mého, to se Ti, Mojdo, povedlo
moc dobré, jen nech ty neCHty - klidně to vymaž, ale prosím o opravu, díky
...ta první věta moc dobrý...