Myšlenky zvolna plynou,tvář ji změní v jinou...

Srpen 2010

Poznání (Chorvatsko)

29. srpna 2010 v 11:07 | mojda
Vítr v rozcuchanosti své tu řádí,
uvolněné touhy vzrušením tleskají o břehy,
plnost přichází a slzí nadějí,
svobodné myšlenky do moře svádí.

Povznášející čerstvost zpěvu racků,
měnící se tvary v hojnosti své,
vnímavý pocit štěstím splyne,
ve víně pod sloupy doků.

Vítr rozerval tu prostotu navenek,
v nahosti smyslů přirozeně zrajících,
majáky v síti ve znamení hořících,
v návratu plnosti myšlenek.

Strach odplul a spěchavý moment překroutil,
i jeho kořínky bušící z očí,
to poznání za úpňku jedné noci,
do paměti bez bolesti ukryl.

Sobec

16. srpna 2010 v 21:31 | mojda
Za barem nenasytného úšklebu,
schovává se povrchní lacinost,
ty řeči překroucených jazyků,
se stáčí do různých částí mozků.

A přeci leží v ulepenosti své,
v nářku prolitým hrdlem,
co spokojenosti promarnit jde,
když vůle proskočila sklem.

Vteřiny snění jen otlaky mění,
výkřiky znemožnění uprostřed vnitřní tmy,
hledání návratu, jež cesta snadná není,
to sobectví rozprášilo krásou plné dny.

Zlost

13. srpna 2010 v 22:25 | mojda
Mysl přežvykující zbytky z večera,
v chladu válícím se pod postelí,
vše bloudí v kruhu zapomnění,
jen přetvářky se v koutech tiše barví.

V den soumraku mlčenlivého tlení,
mladost odhozená za dveřmi,
jak vrásčité pole rozrytých starostí,
v tom pohnutém smutku dění.

Poletující emoce nočního chvění,
dráždivé doteky nedotknutelnosti,
kroky toulavě spořádané se mění,
v odplivnutých návalech zlosti.

Plující obrazy

4. srpna 2010 v 22:29 | mojda
Plující obrazy z lehkých nebes,
ve vzkazech  příchodu ranního slunce,
těžké jsou duše na houpající se nitce,
v bránění přijímání, v dlaních jistotu sevřeš.

Dobarvení vzpomínek ze studny zapomnění,
zrezlé přednosti v odrazu dna talíře,
hluchá čísla rozpadajícího se adresáře,
ty detaily života nás od základu mění.

Přiznání...

1. srpna 2010 v 20:48 | mojda
Stromoví z listí se do noci vyšeptá,
tak jako ty tváře se potkaly v neznámém ostychu,
utrácení možností z laciného přepychu,
ve skryté možnosti, co se neptá.

Ticho se v roztouženém dechu zalyká,
za nehty schované starosti,
jak lehký průvan skryté zlosti,
do hodin pozpátku se zase vtiká.

Představy slzavé v odpuštění deště,
kolejnice duní prázdnotou konce,
v posedlosti rozehraného propletence,
před přiznáním uteče po nové cestě.