Samotář
14. července 2010 v 22:49 | mojdaCo jsem kdy hledal,
teď už sotva najdu,
v azurové samotě dřímal,
ve svém nitru z ledu.
Zvony rozeznělých věží,
tak jako zaprášený oblek ve staré skříni,
ty temné pocity svazující viny,
pořád znějí, a odpuštění přichází stěží.
Na konci vyčerpaných možností,
černé a bílé volíš barvy,
pro své zhořklé touhy,
před tebou klečí tvoje spory.
Komentáře
No páni...taková smutná. Trochu pesimistická...no pravda je, že na mě by se asi hodila ta první sloka, ale tys to tak krásně napsal :) a i ta poslední sloka se mi líbí...takže vlastně celá,...jedna z tvých nejlepších, řekla bych :)
Pěkná. Ale k prvním dvěma veršům: nikdy neříkej nikdy, dokud žijem, je naděje :-)
Všichní pravověrní fotografové volí ČB!
Krásné verše.
díky - tahle mi vyrazila dech, i když mi mluvíš z duše
juu super basnicka =)