Lesní cesta,
co možnostmi spěchá,
je slyšet hlasy ze sna,
a čas na paty jemně dýchá.
Chladivé kapky rosy,
čerpají sílu mezi stromy,
tvé zvíře v očích ze tmy,
tancem víly srdce nosí.
Za ranního rozbřesku,
myšlenky plující řeky,
odpovědi v slzách tekly,
v návratu z tvojí cesty.
Ten začátek, jako bych byla zahalená v mlze, úplně to vidím, jen mi je líto, že na téměř všechny odpovědi je nutno počítat se zásobou slz. Nešlo by to nějak zařídit, aby v úsměvech se potkávaly?