Znamení vyryto v kameni,
vchody, slova se dál smějí,
tváře, znovuzrození na svět přicházejí,
proto v srdcích tolik žáru ohní.
Oči, odrazy v kalužích,
odvážný, kdo přijde první,
tiché kroky deště z nesnází,
představy se tiše vilní.
Stará moudra zní vyzývavě,
strach nese stopy kázně,
kde je naše prostota,
jsme vtaženi do koloběhu života.
Proboha.... kdo vrhá kamení ?
" Já ! neboť nechutné znamení....
( obludně vztyčený prostředník )
udělal na mně Otto Mík " !
.... a starý Pýč zatnul pěsti....
.... " to jsem mněl ale štěstí"!
přikrčen hovoří starý Mík...
" kdybych se nesehnul, tak mně fík " !
"Kámen jen pročís mé šediny "....
... a prstem, co zbyl mu jediný,
( když s cirkulárkou laškoval )
v zatnuté půlpěsti uschoval....
... " nebudu raději zdraviti,
neurvalce tím drážditi " !