Prosáklé rozkoše v oparu dne,
prázdnota narušená nespavostí,
skutečnost je zubatá zlostí,
jenž pronásledováním ze sna špitne.
Touhy vyšlapané do vrcholků,
doteky zralosti dechu,
rovnováha rozprostřená v mechu,
nad zdařilým letem ptáků.
Vyšlapávat se ve vrcholech je i pro veršotepce velmi náročné ...
Tu rovnováhu bych teď asi potřebovala daleko nejvíc. Člověk si říká, jak snadno kolikrát všechno dokáže přijmout a to jen proto, aby se mu za pár hodin, pár chvil jeho názor otočil o stoosmdesát stupňů a místo zdařilého letu ptáků pak vidí akorát opelichaného havrana ... :-(
Máš dar brutálního obrazotvůrce, chci dát šest hvězd. "skutečnost je zubatá zlostí" mě drapla za představivost.