Čekání uprostřed samoty,
v marném volání do ticha,
psi rozervali poslední kusy,
a pokora se někam vytratila.
Déšť smyl z tváří výraz,
zastavil se příliš pozdě,
v pochodu tlučícího orloje,
co mluví vždycky přesně.
Tvá báseň na mě působí hodně chmurně, beznadějně, přitom čekání samotné většinou vyvolává právě tu naději na lepší zítřky ... Možná jsem zrovínka jinak naladěná ...
Někdo pročeká půlku života, zpravidla tu "lepší". Krásná báseň, nejvíc mě dostala poslední sloka.
Páni, zase krásná, tak nějak mi dochází slova, ale je pravda, že je taková smutná...jako by chyběla naděje...
" Když vylezl jsem na orloj,
... mě po čele, krku ... stékal znoj
( tak u nás, se říká potu )
.... já zakles si pravou botu ;
... skutečně velmi divná věc....
že by mě zachytil kostlivec
anebo.... některý z apoštolů ?
já znenadání se zřítil dolů,
tam do turistů... do davu !
někdo řval že jsem na hlavu
já vážně se do týla udeřil " !
...... muž prchá z místa ze všech sil
lapen byl ! nedoběh do cíle....
zjistili, šest a půl promile
v krvi měl docent Hromádka......
zneuctěna kulturní památka !