Otvírám ty dveře v myšlenkách,
za nimi stojí její krása,
její křivky, moje srdce jásá,
jak rozbouřené vlny v představách.
Vítr přivál její dech na má ústa,
beze slov zvu ji dál,
odpověď v očích roztála,
v srdci jsem se smál.
Stačí natáhnout ruce,
sluneční svit dopřál klid,
nechce se nám odejít,
ještě nedohořela svíce.
Slyšel jsem už padat slzy,
na horké kameny,
ta krása spočívá v lehkosti bez viny,
právě za těmi dveřmi.
Krásná, Mojdo. Myšlenky dokážou velké divy a když zavřu oči, ocitnu se za těmi dveřmi a vím, že za nimi stojí on ... je to moc příjemná představa, u které se mimoděk pořád usmívám :-)