Zítra, už za svítání,
v tom červeně prosluněném domě,
uprostřed a hluboko v sobě,
bez myšlenek, v tváři přiznání.
Všechen ten lesk a číše,
vše plave jak v moři písek,
jen tak vzlétnout do těch výšek,
jak od ruky život píše.
Na louce, na kopci si přát,
toulat se v představách,
co není teď, vkrade se po špičkách,
a naše lehkost zůstane se smát.
A stejně mě víc baví tyhle optimistické a láskové veršovánky. Zvláštní, že se lidem snad spíš píší básně v těžkých momentech a jejich nálada se v nich odráží a přitom taková, jakou jsi teď stvořil, tolik potěší. Je krásná, Mojdo!