Myšlenky zvolna plynou,tvář ji změní v jinou...

Únor 2010

Doba...

28. února 2010 v 19:07 | mojda
Smějící se radosti na dětském hřišti,
lopatičkami plácaj a přehazují exkrementy,
rodiče se opodál rvou o alimenty,
to naše kroky nás vedou po velkém hnojišti.

Vyfetovaní puberťáci číhají na naše peněženky,
i jejich dětem začal chutnat bílej písek,
čas se tou degenerací zasek,
copak se to může ještě změnit?

Kroužení

22. února 2010 v 22:19 | mojda
Z tvých vlasů řeky proud,
jako slunce vychází z tvých slov,
život v nás je hrou,
o který se naše těla přou.

Co se to snažíš jen říct,
obrazy nekončící vášně,
slova se schovaly za splín,
a nocí propluly jsme slastně.

Vidíš to také jako tenkrát,
dotek měnící se v radost,
z očí neodezní mladost,
kroužíme v návratech kolem sebe.

Probuzení

18. února 2010 v 21:27 | mojda
Zítra, už za svítání,
v tom červeně prosluněném domě,
uprostřed a hluboko v sobě,
bez myšlenek, v tváři přiznání.

Všechen ten lesk a číše,
vše plave jak v moři písek,
jen tak vzlétnout do těch výšek,
jak od ruky život píše.

Na louce, na kopci si přát,
toulat se v představách,
co není teď, vkrade se po špičkách,
a naše lehkost zůstane se smát.

Pomsta

17. února 2010 v 21:19 | mojda
Měsíc zalil temný les,
láká, musíš vstoupit ještě dnes,
natrhej smutku kytek směs,
to s krutostí se radit jdeš.

Jenom tichost provází tvůj strach,
tělo objímá svazující chlad,
vysává tě, dokud jsi mlád,
a smůlou hoří lesní prach.

Teď s pláčem odešel bys rád,
chamtivost ti zlomila vaz,
věci nabrali nečekaný ráz,
a sám jsi do drápů zloby vpad.

Spěch

15. února 2010 v 19:11 | mojda
Déšť smyl špatné myšlenky,
spláchnul do řeky odpovědí,
tiché kroky uvolnění,
nad svůdnou barvou její rtěnky.

Chvějící se poznání,
tlukot srdce na chrámové zvony,
okamžik rozhodnutí jen pro ni,
měsíc dal už znamení.

Vůně plodú v horkém dechu,
zvolnil průběh spěchu.

Za těmi dveřmi

10. února 2010 v 23:35 | mojda
Otvírám ty dveře v myšlenkách,
za nimi stojí její krása,
její křivky, moje srdce jásá,
jak rozbouřené vlny v představách.

Vítr přivál její dech na má ústa,
beze slov zvu ji dál,
odpověď v očích roztála,
v srdci jsem se smál.

Stačí natáhnout ruce,
sluneční svit dopřál klid,
nechce se nám odejít,
ještě nedohořela svíce.

Slyšel jsem už padat slzy,
na horké kameny,
ta krása spočívá v lehkosti bez viny,
právě za těmi dveřmi.

Života štvanec

9. února 2010 v 22:00 | mojda
Procházení časem svého mládí,
skřípot podlahy pod roztančenými prkny,
zásady, řvoucí hlasy nějaké děvky,
cesta překročení mezí však svádí.

Vše vychází z jednoho bodu,
výkyvy neschopnosti osudu,
za stávajícím pokrokem plíží se v zadu,
za pár drobáků k dobru.

Ruce zarytý hluboko v kapse,
krunýř pošetilosti zabalen v krabici,
smějící se drobky přilepenosti na líci,
jsou cítit zkvašeným kusem života štvance.

Šepoty...

7. února 2010 v 10:29 | mojda
Vítr si rozfoukává myšlenky po kraji,
vzpomínky vylézají z truhly na půdě,
úzkost držena v pevném bodě,
a všechny pocity se vzájemně propojují.

Mrazivý šepot studených skal,
teskné projevy nočních ptáků,
odpovědi nestárnoucích mravů,
na světle se mění v žal.

Štastni...

3. února 2010 v 19:16 | mojda
A láska provází nás,
ať je zima,bláto,vítr duje,
jako ptáků zpěv,když létem hraje,
a cesta do široka se pne.

Nahý to soumrak lesní,
barva bílá,čistá jako tvář,
jiskry probudily svůj žár,
v zahradě plodící sny.

I když city sem tam zamrazí,
láska ,cit ,barevnost pohladí,
ve vzpomínkách myšlenky se sladí,
v kraji zapomnění nic naschází.

Tvář lsti

2. února 2010 v 21:50 | mojda
Její tvář mrazí lstí,
nosí včerejší šaty,
myšlenky jsou jako ohebné dráty,
za které tahá, a vysává tě, když spíš.

Z jejích drápů vyvléknout se nedá,
počiny rychlosti pádů světla,
její slova až k zemi tě smetla,
znelíbíš se, tak běda!

Dlužníkem a otravou,
odkud ta zloba přiletěla,
varování se ze zdí smyla,
a utopen jsi se svou pravdou.

Temné tváře ulic...

1. února 2010 v 15:45 | mojda
Rychlých palců v pěsti stisk,
rozražené dveře,
hněv a všechny ty pře,
spoutané jsou ziskem.

Ve tváři návaly zlosti,
rozum přišpendlen ku špatné straně,
kruté a chytlavé lesti,
neumíme zašeptat°; "Dosti!"

Světla žalem zhasla,
dupot v řadě, nestárnoucí tvrdost,
hrdlem sevřené, přes zuby cení zlost,
čest před ranou zase padla.

Ve slepých ulicích bezmoci,
srdce pokořeno žalem,
otrava skrytým pláčem,
v krutých pohnutkách noci.