Loupající se omítka barvy města,
otvírači konzerv vzbouzí pochyby,
všechna ta špína obrácená naruby,
je jako pocit co nás trestá.
Železné ploty zamřížované slovy,
po čem to šlapeš? Sotva sklopíš oči,
copak je to za svět páchnoucí močí,
pára z kanálu ti teplem akorát zahřeje nohy.
Rozsáhlé útěky zkolabovaných nadějí,
potrava nahrazena zkvašeným plastem,
v kruté lhostejnosti jsme sami sebou podváděni,
na oko vše kritizujem za tlustým sklem.
Tak tahle je proti té minulé usměvavé úplný protipól a působí na mě stejně šedivě, jak jen šedivě špína může vypadat.