Myšlenky zvolna plynou,tvář ji změní v jinou...

Leden 2010

Nesváry ať klidně dál spí...

25. ledna 2010 v 18:55 | mojda
Dnešní vítr mi tě zavál,
do velkých bílých peřin,
tvůj hlas se usmál,jen tak na pár vteřin,
a v oblacích tvoji výzvou mával.

Až přijdou letní křídla ptačí,
vylejí se břehy lásky,
vyšumí tak zbytečné otázky,
prostota v rukou stačí.

slova budou vzájemném spojení,
déšť vlahý smočí nám rty,
věříme v naše osudové karty,
a nesváry ať klidně dál spí.

Cit

21. ledna 2010 v 21:41 | mojda
Slunce v ústech zrcadlilo se,
a vítr si vzal tvůj hlas,
bez náznaku opustila jsi mne zas,
a život plný uzlů rozmotal se.

Hledám tě mezi všemi tě mi lidmi,
lásku nám asi nikdo nechce přát,
dokola slyším naši píseň hrát,
odpustíš mi,někdy,snad?

Schovaný za stínem je můj pocit,
tesknoucí jsou v noci tvé oči,
umyté pláčem skrytých emocí,
zranil jsem to nejcenější ,tvůj cit.


Mrazivá...

18. ledna 2010 v 21:11 | mojda
Kolem samé smutné ploty,
tak lacině líné okolí,
bláto se mrazem drolí,
a nejsou k sehnání boty.

Už nejde chytit slunce zář,
mrzne mínus dvacet,
a není kam se vracet,
jen doufat v lepší čas.

Dlouhé jsou promrzlé noci,
stávají se prohrou,
nakonec i slova zmrznou,
než rozjaří se ten pocit.

Tam kde se nikdo netlačí,
hudbou jen zní koncert ptačí,
místo věnců to nic jim stačí,
a přesto jejich duše hrdě kráčí.

Rozpustilci...

13. ledna 2010 v 22:51 | mojda
Prosáklé myšlenky denního světla,
déšť byl tím, pod nímž jsme mohli tancovat,
stín je propuštěn, polední doprovod,
klidem slunce se můžeme radovat.

Barevné kruhy na obloze,
čas rozevlátosti si s větrem hraje,
rozpraskaná země žhavé energie,
tvou rozmanitostí vše zraje.

Slova si řádí až někdy drze,
čas vzdal smysl na podlaze,
obrátil prosby touze,
jsme dva rozpustilci v duze.

Nenechat se ...

12. ledna 2010 v 19:02 | mojda
S tváří osamělosti,
obelháni pýchou co povstala,
myšlenka oknem vypadla,
a přeci odpovědi nalezla.

Ctnost byla pod cenou prodána,
a vůbec za to nestála,
skryté mlčení všednosti,
o klid jsi žádala a nenašla.

Jeho zuby ostří slova,
pozdě nápravy u něj hledat,
může tě kdykoli zmlátit znova,
a komukoli zase prodat.

Seber svý střepy velikosti,
mezi prsty zůstaly kusy odvahy,
odplivni všechny návaly zlosti,
a vykroč kupředu s hrdostí.


Špína města

9. ledna 2010 v 19:38 | mojda
Loupající se omítka barvy města,
otvírači konzerv vzbouzí pochyby,
všechna ta špína obrácená naruby,
je jako pocit co nás trestá.

Železné ploty zamřížované slovy,
po čem to šlapeš? Sotva sklopíš oči,
copak je to za svět páchnoucí močí,
pára z kanálu ti teplem akorát zahřeje nohy.

Rozsáhlé útěky zkolabovaných nadějí,
potrava nahrazena zkvašeným plastem,
v kruté lhostejnosti jsme sami sebou podváděni,
na oko vše kritizujem za tlustým sklem.

Aby Ti úsměvy nespadly....

9. ledna 2010 v 14:27 | mojda
Jsem rád, že slunce vyšlo v tvoji tváři,
zkus myslet taky trochu na sebe,
ta láska a krása pramení taky z tebe,
a tvé pocity tě přestanou strašit.

Schovaná v domě šťastná jsi,
protože je tím, jaký ho chceš mít,
dokola si ta slova opakuj, že jen v radosti chceš žít,
vše přijímáš, pak láskou se ti vrátí sny.

Otevři srdce, přijmi tu krásu,
neboj se, vše pujde, a jinde už nebudeš chtít být,
vše se ti už vrací, jen musíš chtít,
zapomeň z minulosti prošlapanou trasu.

Vychutnej si tu krásu okamžiků,
budoucnost ti klečí u kolenou ,
zvol si svoji cestu vyvolenou,
ať jsi v srdci štastná s láskou nekonečnou.

Moře...

5. ledna 2010 v 23:44 | mojda
Obloha stažena k modrému moři,
ty dálky tě nedočkavostí vyhlíží,
v přístavech se naše chvíle plíží,
a horlivost v sudech hoří.

Rackové radosti obrazy tvoří,
prázdností rozechvělé dno kabátu,
odejdem lásko, na jinou planetu,
nebo se rozpustíme v moři.

Očí pohledu touhou se dvoří,
ruce tisknoucí v sobě tichostí,
snad přišel okamžik moudrosti,
vítr rozfoukal všechna naše príkoří.

Čekají nás silná pouta nekonečnosti,
všechna ta krása stéká po kapkách,
odpovědi nacházím ve tvých řasách,
s tebou chci strávit okamžiky lehkosti.

Na konci...

3. ledna 2010 v 23:01 | mojda
Za stínem viděl jsem její tvář,
proč tak marní se mnou čas?
Každý večer potkám ji zas,
a ptáci křičí, pojď mezi nás.

Za myšlenky skrytá zvěř,
jsem bledý a mrtvý je ten les.
Snad sny honí noční běs,
to strachem po stopách jdeš.

Dožiješ snad zítřejšího rána?
Na konec už vidím, je tam brána,
copak je tam pořád tak sama,
odpočívá v pokoji, ta ze sna dáma.

Měsíc...

2. ledna 2010 v 20:22 | mojda
Jeho velikost přichází pomalu,
smyslnost z něj pramení,
odhazuje snad nějaké znamení?
Najdi prostě odvahu.
Proč tak doráží?
Pomaloučku si tak zrál,
tou malicherností se prodral.
Je ho plné zápráží.
Pozveš ho dál?