Její vůně mu otevřela dveře do ložnice,
vystrašenost slov uvízla za okny,
jemnost skrytá na dně sklenice,
vykreslenou barevností schoulenou za prostěradly.
Rozvášněnost polibků bezedné noci,
přívaly perel tekoucích po polštáři,
spojitost myšlenek pro vzájemný pocit,
jejími vlasy se obejmout těla daří.
V tom zastavení přítomnosti,
v růži rozkvetla její tvář,
rozplynutí citů skromnosti,
do kolen jeho pýchu sraž.
V pohodě, mně se to stává často, ale u tak krásné básničky mi to přišlo líto.. ;-)