Toulám se po nočních stezkách,
kroky předurčují čas,
s tváří tuláka po hvězdách,
tiché mlčení je tu zas.
Vše šumí nějak samo,
obrazy prosté spojitosti,
v knihách je tak psáno,
na rozpadajícím se prahu věčnosti.
Ruce zamknuty křečí,
rozum postává zpátky,
smysly po sobě ječí,
v té osudové spleti nejsou zkratky.