Na začátku je příběh,
v tom déšt´přišel náhle,
ten věčný koloběh,
jako tančící loutka v prázdném sále.
Smyla se poctivost z obličejů,
slova padala k zemi,
rozčílené zalknutí v příběhu,
jsme zase okradeni.
Září 2009
...bez předsudků...
16. září 2009 v 22:11 | mojdaJejí krása pluje městem,
výklady se snaží předvést,
nikdo neukáže na ni prstem,
protože je jim jedno jakou má pověst.
Všední
16. září 2009 v 21:22 | mojdaStarý věci umocnily svoje touhy,
svíce našli včerejší stíny,
ptáci přelétli břehy strouhy,
čekáním na příval zimy.
Jako ranní tanec,
v rámu starého obrazu,
tváře naznačují konec,
uprostřed dávných odkazů.
Vše počalo v začátku,
staré nahradilo nové,
jako strojek bez drátků,
týhle doby ledové.
Zasněná
13. září 2009 v 23:04 | mojdaOdhazuje výzvu přítomností,
vášní plných rtů,
touha naplněná skromností,
do rozcuchaných dnů.
Tváří snad anděl,
v očích žár slunce,
na lavičce vše probděl,
a déšt´rozpustil vše prudce.