Projdi bezednou nocí,
v doprovodu pláče přicházejíciho z lesa,
houpající stíny za okny chřadnou,
a nouzí barevnost klesá.
Kapky krve životem se hrnou,
okamžik ztrápený chamtivostí,
jen kameny tu tíhu spolknou,
v mrazivém pocitu oddanosti.
Světelné impulsy v tichosti mrkají,
krutost sevřená bezmocí,
uzavřené východy už nic netají,
v cestě prošlapaného lhaní.
Deformace nahého klidu,
v zrcadle budoucnosti,
posedlost znetvořených splínů,
v poháru životní hořkosti.