Stál jsem tam a křičel do tmy,
zašlapal všechen ten vztek,
rozcuchaná rozkoš poslední dny,
urval jsem svůj hvězdnej vlek.
V bráně starého zrcadla,
rozerval palčivé pocity,
uviděl jak křídla na zem upadla,
a posraně utíkal pryč.
Až na konci je schodiště,
odvaha zmítá se bolestí,
strach laciného bludiště,
nic dobrého nevěstí.
Brankář zrcadla, i když patří k nejpružnějším tvorům planety, to taky někdy prostě vypustí ...